Joseph Priestley

Joseph Priestley (13.03.1733 – 06.02.1804) byl anglický chemik, známý především jako objevitel kyslíku. Zaměstnán většinu svého života jako učitel nebo kazatel, psal knihy a články o teologii, historii, vzdělávání, metafyzice, estetice, politice a také i o některých vědeckých tématech. Ve své době byl také známý pro své náboženské a politické názory.

Priestley byl nejstarším synem Jonase Priestleyho a Mary Swift, a většinu svého dětství strávil u prarodičů z matčiny strany. Krátce po smrti jeho matky v roce 1739 byl poslán k tetě – Sarah Priestley Keighley – bezdětné majetné ženě, která v roce 1745 ovdověla. Tam žil až do svých 19 let.

Priestley navštěvoval místní farní školu a své formální vzdělání doplňoval doučováním ze starověkých jazyků, matematiky a přírodní filozofie. Když se jeho zdravotní stav náhled zhoršil a donutil Priestleyho ke změně plánů, začal se učit moderní jazyky v rámci přípravy na zaměstnání úředníka. Blíže k 20tinám se ale jeho zdravotní stav výrazně zlepšil a tak v 19. letech nastoupil na akademii v Daventry. Vzhledem k jeho usilovnému samostudiu v dřívějších letech, byl z vyučování v prvním ročníku a na začátku druhého omluven, nicméně v dalších letech se pak projevily některé nedostatky v jeho přípravě. Ačkoliv tvrdil, že znal latinu, řečtinu, hebrejštinu, částečně syrštinu a arabštinu, francoužštinu, italštinu a němčinu, a že studoval některá odvětví teoretické a praktické matematiky, připustil později, že se němčinu musel naučit znovu, aby mohl číst vědecké práce v tomto jazyce, a jeho matematické schopnosti byly i později poměrně nízké.

Po ukončení studií se zaměstnal jako kazatel, nejprve v Needham Marketu a poté v Nantwichi. Nebyl úspěšný na žádném z těchto míst mimo jiné z důvodu své vrozené vady řeči. V Nantwichi si poté otevřel školu, která sklízela takový úspěch, že mu bylo nabídnuto místo užitele jazyků a beletrie na nově založené akademii ve Warringtonu, kam se přestěhoval v roce 1761.

O tři roky zpozději byl vysvěcen a získal titul LL.D. na University of Edinburg za uznání jeho práce v oblasti vzdělávání. Tam také začal svou vědeckou kariéru psaním své knihy Historie elektřiny, za kterou získal podporu Benjamina Fraklina, Johna Cantona, Richarda Price a Williama Watsona, se kterými se setkal v Londýně koncem roku 1765. Svou knihu zveřejnil až poté, co některé z jeho experimentů byly známy jeho sponzorům.

V roce 1762 se Priestley oženil s Mary Wilkinson, dcerou Issaca a sestrou Johna a Williama Wilkinsona. William byl Priestleyho žákem v Nantwichi a Warringtonu.

V roce 1767 se rozhodl Priestley zanechat učitelského křesla z důvodu narůstajících rodinných povinností a finančních problémů Warringtonu, a stal se duchovním Mill-Hill kaple. Knihy Historie elektřiny (1676) a Historie optiky (1772) byly vydány zatímco se nacházel v Leedsu, kde začal pracovat na svých nejznámějších vědeckých výzkumech.

Vědecká práce

Počátky Priestleyho vědecké práce leží v jeho zájmu o vzdělávání. Jeho výzkum se týkal především vodivosti různých látek, i když kromě toho také zkoumal i jiné typy pohubu elektrických tekutin. Objevil vodivost uhlí a metalických solí, a seřadil je v odpovídajícím pořadí do tabulky. Jako první si také všiml výrazných stop, které zanechával zářivý výboj na kovovém povrchu – dnes známé jako „Pristleyho prstence“ (Priestley’s rings). Zkoumal také fenomén „elektrického větru“ - pozoroval, že vzniklý vzdušný proud může zhasnout i plamen svíčky nebo otáčet lehkým lopatkovým kolem.

Jeho nejvýznamnějším příspěvkem vědě o elektřině byl jeho pokus experimentálně dokazující, že velikost přitažlivé či odpudivé síly mezi elektrickými náboji inverzně závisí na kvadrátu vzdálenosti. Zveřejnění tohoto experimentu bylo téměř bez povšimnutí, nicméně to velmi pravděpodobně inspirovalo Henryho Cavendishe v jeho následném experimentálním stanovení silového zákona.