Homotoxikologie Reckwega

Při provádění biorezonančních vyšetření se využívá číselné řady, která je shodná se všeobecně platnou tabulkou homotoxikologie Rekvega (Reckweg, H.H. Homotoxikologie, Ganzheitsschau einer synthese der medizin, Aurelia Verlag, W- 7570 Baden-Baden, 1976).

Tato číselná řada je číslovaná od 0 do 6, které znamenají:
0ideální shoda, vajíčko po oplodnění, žádné příznaky tkáňových specifických odlišností
1tkáň zdravého embrya do momentu narození (bez funkcí a homotoxinů)
2tkáň zdravého novorozence v prvotním stádiu fungování a vylučování
3aktivně funkční tkáň bez shromážděných homotoxinů v buffer systémech
4funkční narušení – probíhá shromažďování homotoxinů ve spojité tkáni, živé buničině a krvi ( oranžové spektrum pohlcení )
5organické změny, při kterých toxiny volně cirkulují v krvi, v tkáních se spojují s buněčnými elementy spojité spojité nebo tukové tkáně, narušují práci orgánu v systému a vyvolávají degenerativní změny
6hrubé organické změny – buněčná nevyváženost, narušení práce fermentů a hormonů ( nevratné změny, destrukce tkání a buněčná smrt )


Základy homotoxikologie


Homotoxikologie jako lékařské učení, bylo sformulováno německým doktorem Hansem Heinrichem Reckwegem (1905 – 1985).

(Reckweg, H.H. Homotoxikologie, Ganzheitsschau einer synthese der medizin, Aurelia Verlag, W- 7570 Baden-Baden, 1976).


Podle Reckwega vstupují v průběhu života do lidského organismu různé látky, které se nějakým určitým způsobem zpracují a znovu se vyvedou ven.
Substance, nutné pro organismus, se mění v závislosti na metabolických procesech, a jejich zbytky se odvádí pryč. S pomocí takových procesů se organismus udržuje ve stavu dynamické fyziologické rovnováhy, tzn. ve zdraví.
Látky, které organismus nepotřebuje, nazval Reckweg „homotoxiny“, tzn. lidskými toxiny. Onemocnění – toxikóza, je vyvolána homotoxiny, a také obrannými mechanismy, které jsou směrovány na uzdravení organismu.
Takovým způsobem, onemocnění je podle Reckwega naprosto cílený proces obrany proti toxickým faktorům.

Homotoxikologie se stala přirozeným pokračovatelem vývoje medicíny, jejíž kořeny sahají hluboko do historie. Mezi příznivci různých medicínských koncepcí (humorální, pevné, buněčné, molekulární) se vytvářela lehce válečná situace.

Humorální patologie se objevila již ve starém Egyptě a Babylonu, kdy vznikly všechny její osnovy. Systematizoval jí otec medicíny, Hippokrat, a konečnou formulaci provedl Galen. Humorální patologie se dívá na zdraví jako na harmonii tekutin těla - eukrazii, a příčinu všech onemocnění bere jako výsledek jejich nesprávného mísení - dyskrazie.

Koncepce pevné patologie byla vytvořena antickými, řeckými lékaři Erazistatem a Asclepiem. Podle jejich teorie určují zdraví lidského organismu “tvrdé” struktury organismu. V polovině 17. století propojil italský lékař Giorgio Bagvili humorální a pevnou patologii. Díval se na organismus jako na uzavřený fyzický systém, jehož zdraví je určeno rovnováhou mezi kmitáním tkání a proudem tekutin.

V roce 1858 přišel Rudolf Virchov s buněčnou teorií patologie, která se zakládala na názoru, že organismus je směsí buněk, ve kterém mezi jednotlivými buňkami existovala vzájemná vazba a spolupráce. Podle této teorie příčina všech onemocnění leží ve fyzicko-chemických dysfunkcích a změnách v rámci jedné buňky. Teorie Virchova nám poskytla znatelný posun vpřed ve vývoji medicíny, který byl dosti znatelný právě v polovině 20. století, kdy buněčná teorie byla doplněna teorií molekulární patologie (H. Schade i P. Busse-Grawitz), zkoumající fyzicko-chemický stav a nasměrování tkání, a brala při tom důraz na otékání vláken spojité tkáně, povrchnímu napnutí určitých membrán, polymerizaci základních substancí, propustnost stěn kapilár atd. ...

Všechny tyto koncepce výrazně přispívají k vývoji medicíny, ale ve svém určitém praktickém smyslu, při jejich reálném využití, nestačí na to, abychom pochopili proces onemocnění a, což je důležité, i léčby. Reckweg nejen že ukázal, že není třeba vycházet pouze z jedné z alternativních koncepcí, ale i navrhnul spojit všechny tyto směry do jediné teorie homotoxikóz.

Podle Reckwega vstupují v průběhu života do lidského organismu různé látky, které se nějakým určitým způsobem zpracují a znovu se vyvedou ven. Substance, které organismus potřebuje, se mění v závislosti na metabolických procesech, a jejich zbytky se vyvedou ven. Látky, které organismus nepotřebuje, se odvádí v původním stavu nebo se ocitnou pod vlivem obranných mechanismů a vyvádí se za jejich účasti. Za pomocí takových procesů se organismus udržuje ve stavu dynamické rovnováhy, která je základem ke zdraví.

Látky, které organismus nepotřebuje, nazval Reckweg „homotoxiny“. „Homotoxin“ znamená lidský toxin. Při zkoumání homotoxinů chemickými metody zjistil Reckweg, že ty látky, které se objevují v průběhu onemocnění v různých výtocích organismu, byly bezprostředně před tím účinkujícími v tkáních a byly zodpovědné za procesy, které my vlastně označujeme jako onemocnění.
Takovým způsobem, z pohledu chemie pečlivě prostudované látky, indentifikující se v případě onemocnění jako toxiny, hrají hlavní roli v jeho vývoji.

Rozlišují se exogenní homotoxiny, které se dostávají do organismu z vnějšku, a endogenní, které se vytváří uvnitř v procesu metabolismu jiných látek nebo pod vlivem negativních faktorů. Existence homotoxinů v organismu vyvolává intoxikaci nebo, dle Reckwega – homotoxikózu. Toxické látky vyvolávají v organismu člověka obranné mechanismy, jejichž projevem je právě onemocnění. Podstatou onemocnění je obnovení toxiny narušené harmonie tekutin systému. Onemocnění – to je stav toxikózy, který je vyvolán homotoxiny, a jsou to také obranné procesy, nasměrované na uzdravení organismu. Takovým způsobem onemocnění je dle Reckwega biologicky cílený proces obrany proti toxickým faktorům. Proto onemocnění je třeba brát jako projevy přirozeného procesu uzdravení.

V závislosti na intenzitě rozšíření toxinů v organismu, na stupni nasycenosti tekutin a tkání organismu konkrétními toxiny, a také na konstitucionálním charakteru konkrétního individua, na ně organismus reaguje tím nebo oním způsobem. Při zmínce o intoxikaci je třeba rozlišovat akutní stavy od chronických. Akutní toxikóza při odpovídající dávce a intenzitě rozšíření homotoxínu v organismu, nebo jeho vývoj uvnitř, se může stát příčinou smrti. Pokud dávka toxínu není smrtelná, vznikne akutní onemocnění, které je doprovázeno charakterní somatickou symptomatikou, která se podtvrzuje klinickými vyšetřeními. Při dalším rozšíření toxinů do organismu vzniká chronická intoxikace, která má své vlastní charakteristické symptomy.

Reckweg přišel na to, že vznik, vývoj a závěr procesu onemocnění jsou určitým způsobem pravidelné: snahu organismu útočit proti homotoxikózu můžeme rozdělit na 6 úrovní, které mohou být zobrazeny například v podobě tabulky.

První fázefáze exprese – vyvedení homotoxinů přes fyziologické otvory celého organismu a jednotlivých orgánů a tkání. Drenáže – první, co dělá organismus, aby se zbavil homotoxinů a jejich vlivu nezávisle na jejich druhu – toxiká molekula, virus, bakterie nebo jakákoliv jiná nepotřebná nebo škodlivá látka pro organismus. K procesům drenážování patří defekace, vyměšování moči, pocení, menstruace, salivace, slzení, sekrece atd. ...

Druhá fázefáze zánětu - Je charakterizována výraznými procesy vyvedení homotoxinů ve spojitosti s horečkou, záněty a bolestmi. Tato fáze se ještě nazývá reakční – je to reakce organismu na nepovedená pokus nebo nedostatečnost drenáže. Zánět a bolesti jsou nepříjemnými faktory reakční fáze, ale pomáhají zvýšení teploty těla, díky kterému probíhá zrychlení metabolismu a tím rychleji se vše přesune k fázi exprese.

Třetí fázefáze deponování - Pokud se v období reakční fáze nedaří zbavit se homotoxinů, vzniká potřeba je někde umístit ( deponovat ). Toxiny se shromažďují v oddělených částech organismu k tomu, aby později, až se přísun toxinů zastaví a obnoví se funkce všech systémů, vylezli ven. Tato fáze je charakterizována benigními depozicemi, v důsledku čehož mohou vznikat druhotná onemocnění, například v důsledku zmenšení volného prostoru nebo nadváhy.

Čtvrtá fázefáze impregnace, nebo proniknutí homotoxinů do buněk. Je to skrytá fáze. Pokud proces hromadění toxinů v organismu pokračuje, jejich koncentace s mezibuněčném prostoru roste – pronikají do vnitrobuněčného prostoru, napadají vnitrobuněčné struktury a narušují funkci buněčné membrány. Tato fáze může probíhat latentně ( skrytě ) a stát se Locus minoris resistentiae ( místem nejmenšího odporu ).

Pátá fázefáze degenerace - Pokud proces impregnace buněk pokračuje – probíhá destrukce vnitrobuněčných struktur v důsledku vlivu homotoxinů, které vedou k vytvoření produktů degenerace. Podle Reckwega, v tuto chvíli již existují dyskrazie a organická narušení. To znamená, že jsou narušeny nejen jednotlivé buňky, ale i celistvé buněčné struktury a části orgánů.

Šestá fázefáze embyonizace - organismus se snaží udržet životaschopnost pomocí neustálého vytváření nových organických struktur, ale působení homotoxinů vede k výrazné toxikaci a oslabení imunitních reakcí, v důsledku čehož vznikají procesy embryonizace, které vedou k vývoji zhoubných depozic v různých tkáních. Reckweg se na konkrétní fázi dívá jako na biologicky cílenou snahu organismu udržovat schopnost existovat pomocí nahromadění homotoxinů ve zhoubných nádorech ( tak zvaný princip kondenzace ).

První tři fáze onemocnění jsou humotální, poslední tři – buněčné. Jsou mezi sebou rozděleny biologickou barierou. Tato hranice mezi stavy, které jsou charakterizovány jako procesy regenerace sebe sama ( I – III fáze ), a stavy, ve kterých už samoregenerace není možná ( IV – VI fáze ) v důsledku zmenšení vlastních energetických zdrojů. Z pohledu morfologie prochází mezi drenáží a impregnací, a z klinického pohledu – mezi samoregenerací a nevyléčitelnými onemocněními.
Proces nahromadění homotoxinů v organismu a přechod organismu z jedné fáze homotoxinu do jiné ( z prava do leva v tabulce homotoxikóz ) se nazývá progresivní vikariací. A naopak, přechod fáz z pravé části tabulky do levé, se nazývá regresivní vikariací, která je charakterizována obnovou funkcí detoxikace ve spojení s tendencí k vyvedení toxinů z organismu.
Homotoxikologie se na organismus dívá jako na otevřený dynamický systém, sestávající ze tří základních systémů: humorálního, buněčného a matice.

Humorální systém – to je systém humorálního transportu, ke kterému patří systémy arteriálních a lymfatických cév, zajišťuje výměnu tekutin mezi tkáněmi a buňkami. Matrice – to je přechodná zóna mezi humorálním systémem a nitrobuněčným systémem spojité tkáně. První dvě fáze homotoxikózy probíhají především v humorálním systému s přechodem do matice. Dvě další – v matici s přechodem buď do humorálního systému ( regresivní vikariace ) nebo do buněčné ( progresivní vikariace ). Dvě poslední fáze se vyvíjí v buňkách a jsou doprovázeny poškozením buněčných fermentů a znovunarozením buněk – konečné fáze homotoxikoz.

Procesy v organismu mohou zpravidla probíhat v různých systémech zároveň: humorální, buněčné a v matici. Humorální fáze, probíhající paralelně s latentními buněčnými fázemi, odvádí homotoxiny a takovým způsobem brání manifestaci buněčných fáz. Potlačení humorálních fáz při akutních onemocněních, a také při zhoršení chronických, může přivést k výoji progresivní vikariace vůči buněčným fázím. Požívání farmakoogických přípravků může přivést k homotoxikóze, a proto Reckweg navrhuje využít klasické homeopatické přípravky a přípravky různého původu, připravené dle homeopatických pravidel.

Reckwegova zásluha je v tom, že navrhnul objemné univerzální schéma průběhu patologických procesů v živých organismech, díky kterému může lékař vzít v potaz vývoj onemocnění ( progresivní nebo regresivní ), vyhodnotit energetický stav organismu a, pochopitelně, ovládnout proces léčby.