Onemocněli jste - co teď?

I. kapitola

Od nemocného se obvykle neočekává, aby se dovedl vyznat v medicíně, ale bude pro něj jenom dobře, pokud bude rozumět obecným principům kauzálních vazeb jednotlivých procesů ve svém organismu.

Co udělá typický člověk, který onemocní? Obvykle si jde sednout do čekárny svého obvodního lékaře. Ten jej během 5 minut prohlédne, konstatuje, že to je zrovna chřipka a nebo třeba jen nachlazení, předepíše léky a zavolá „Další!“. V případě, že Vaše obvyklá návštěva doktora vypadá takto a Vaše obvyklá léčba se zakládá především na příjmu nějakého z léčiv, je možná na čase s tím něco udělat.

„Jak ale odliším dobrého doktora od jiných? Jak vůbec mohu vědět, jaké důležité kroky by měl lékař udělat?“ Jak jsem již jednou zmiňoval – pacient nepotřebuje lékařské vzdělání, aby se alespoň zhruba zorientoval v tom, co potřebuje jeho organismus. Podstatou problému je si uvědomit, že celé lidské tělo a i každá jeho jednotlivá součást jsou velmi složité a navzájem úzce propojené struktury. A to, co se často na první pohled zdá být očividným – například vyrážka – vůbec nemusí mít nic společného se skutečnými potížemi, se kterými se Váš organismus musí potýkat.

Problém je, že pokaždé, když přistupujete na hru „plácni krtka“, jde často pouze o plýtvání Vašeho času a prostředků. Krtci se budou ukazovat čím dál častěji a Vy je budete plácat čím dál víc a víc – jednou aspirinem, podruhé ibalginem a potřetí třeba hormonální mastí – až nakonec přestanete stíhat, krtci se budou stále více a více ukazovat a Vy nakonec prohrajete.

Co kdybyste se podívali dovnitř té hry? Prozkoumali důvody, proč ten který krtek zrovna leze ven? Pravděpodobně by se Vám pak podařilo nejen mnohem lépe odhadnout, kdy který krtek vyleze, ale dost možná byste docílili i toho, že se přestanou ukazovat úplně – zjistili byste například, že je stačí vypojit ze zásuvky...

Přesně tak to probíhá i ve Vašem organismu. Vše, co se s Vámi v průběhu Vašeho života děje zanechává v organismu stopy a často se stává, že vnější očividné potíže, na které si dotyčný stěžuje, se považují za primární symptomy a při tom se reálné neduhy mohou skrývat v hloubi. Může jít o chronické procesy či kombinaci různých negativních vlivů, které způsobily zhroucení organismu.

Vždyť... kdyby to bylo tak jednoduché, tak byste mohli na internetové stránce naťukat do formuláře své potíže – bolest hlavy, kašel, horečka, křeče v rukou – kliknout na „OK“ a obratem do 5 sekund dostat stanovenou diagnózu a předpis léku k vytištění.

Případ z praxe – pacientka B. – z důvodu zhoršení zraku se obrátila na očního lékaře, který zjistil změny očního dna (fundus) a doporučil chirurgickou léčbu. Při integrativním přístupu byla zjištěna prvotní příčina onemocnění (tasemnice parazitující v organismu člověka), která napadla slinivku a zůstala v hlubokých tkáních jako nositel vyvolávající symptomy cukrovky – mezi něž patřil i zhoršený zrak (napadená cévní soustava). Bylo doporučena konzervativní léčba: odstranění primární příčiny, obnova hormonální funkce slinivky, obnova cévní soustavy včetně mikrocirkulace.

Integrativní medicínu jsme nevytvořili my, vytvořila jí příroda. Jde o medicínu podporující celostní přístup k organismu. „Při používání různých léčebných metod si nemyslete, že léčíte nemoc. Doktor pouze pomáhá organismu bojovat s nemocí, podporuje jej, aby boj s nemocí vyhrál samostatně.“ V dnešní době se na organismus pohlíží jako na mnohoúrovňový systém, kde každý podsystém a každý jeho element mají své vlastní (frekvenční) charakteristiky, které hrají nejdůležitější roli při řízení celého organismu.

Z historie medicíny je dobře známá nauka o léčivých silách organismu, která existovala od VI století před naším letopočtem. Její podstata byla zformulována již Hyppokratem: „Příroda léčí, lékař slouží.“ Jistě, vyřknout taková slova je více než jednoduché, ale jak to uplatnit v praxi? Praktický lékař se bude přirozeně pozastavovat nad tím, jak dosáhnout této kýžené synchronizace a harmonizace pacienta? Jaká jsou kritéria pro vyhodnocení, že jde o harmonický či disharmonický proces v organismu? Jak tento stav stabilizovat?

Zde se opět můžeme obrátit na naše předky, které léčili na základě holistického přístupu k organismu. Co ale považovali za základ? Čím se řídili? V knize „Přirozené metody léčby“ uváděl autor zajímavý příklad. Léčitel umisťoval své pacienty do nádoby s vodou o různé teplotě na různě dlouhou dobu. Podle čeho se ale rozhodoval, jakou teplotu a jakou dobu zvolit? Jeho hlavním rozhodovacím měřítkem byli
Tím pádem dotyčný léčitel vycházel z ukazatelů charakterizujících organismus jako celek, ale zároveň poskytující striktně individuální zhodnocení organismu. A právě k tomu směřovali a dodnes směřují skuteční lékaři, kterým nejde o výdělek, ale záleží jim na každém pacientovi a chtějí pro něj jen to nejlepší.

Nejdůležitější ze všeho je právě toto integrativně-individuální zhodnocení situace a to jak úplně zpočátku po diagnostice, tak i v průběhu prováděných terapií. A je třeba mít vždy na paměti, že bez ryzí individualizace na integrativní úrovni nemůže celostní terapie existovat, protože člověk tvoří celek – velmi složitý, propracovaný celek, kde vše funguje na principu motýlího efektu – každičká maličkost v jaké koliv části organismu může ovlivnit všechno ostatní.

II. kapitola

Metody používané k individuálnímu zhodnocení byly vždy blíže k umění než k vědě. Osvojení si těchto technik přicházelo postupně a učitel se vždy snažil svému žákovi předat veškeré, i ty nejdrobnější, detaily, protože jejich opomenutí může vést k fatálním důsledkům.

Současná úroveň znalostí a rozsáhlé schopnosti moderních technologií nám umožňují přistupovat k diagnostice z lehce jiného úhlu pohledu a zároveň si zachovat původní integrativně-individuální pohled. V klasické medicíně je při první prohlídce kladen důraz na potíže pacienta, na jeho vlastní vnímání a chápání nemoci, což automaticky zorientuje lékaře nějakým směrem, který je většinou finální a neměnný vzhledem k jeho nedostatku času. Za zmínku také stojí, že takové ukazatele jako stav rezerv adaptace, poškození orgánů a soustav či stupeň jejich blokace se neberou v potaz vůbec.

Adaptace – to je proces přizpůsobování se organismu k měnící se funkčnosti. V jádru adaptace leží souhrn morfologicko-fyziologických změn zaměřených na zachování relativní stálosti vnitřního prostředí – homeostáze. Tedy pod pojmem „rezerva adaptace“ si můžeme představit souhrn plastických, funkčních a energetických zásob. Zdravotní stav člověka se v důsledku určuje podle jeho adaptačních rezerv – čím vyšší jsou rezervy, tím nižší je hodnota adaptace. Při výběru správné léčebné strategie by měl lékař správně pouze pomáhat organismu v boji s nemocí, nikoliv dělat všechno za něj. Kůň také nikdy nepoběží rychleji ne vlak ať jej budete práskat bičem sebevíce, naopak se brzo unaví a odnese to jeho zdravotní stav. Stejně tak i tady. Nejde, aby všechno bylo hned a okamžitě a lékař by se měl vždy snažit o co nejmenší zásah do organismu tak, aby ve výsledku to byl samotný organismus, kdo nemoc překoná, byť to bude nějakou dobu trvat.

Příčinou všech nemocí kromě vrozených anomálií či traumatických, fyziologických a chemických faktorů, jsou především různé druhy parazitů: hlísty, prvoci, houby, bakterie, viry, nanoviry. Je potřeba mít na paměti, že právě chronické formy, které postupují pomalu a zdánlivě nenápadně, snižují a blokují rezervy organismu což časem vede k narušení funkčnosti soustav a orgánů a bolestivým projevům. Bohužel v klasické medicíně je identifikace takových parazitů příliš zdlouhavá, drahá a často i zbytečná, protože klasická medicína nedisponuje možnostmi efektivní léčby mnohých parazitů, zvláště v chronické formě. Zářným příkladem je například to, že arytmologové, ač znají příčinu vzniku srdeční arytmie (skupina virů Coxsackie), tak diagnostiku v tomto směru neprovádí (příliš drahý a zbytečný proces), protože neznají způsob, jak s tímto parazitem naložit. Tím pádem jim nezbývá nic jiného než chirurgicky aplikovat kardiostimulátor.

Jiný příklad s aterosklerózou (chronická toxoplazmoza, chlamydioza, cytomegalovirus, herpes viry, ...) – léča probíhá, ale na parazity se zapomíná a je tedy jen otázkou času, kdy se potíže i po rekonvalescenci vrátí. V současné době jsou ve výše uvedených příkladech (a dalších...) mnohem efektivnější metody homeopatie a biorezonanční terapie.

Definici nemoci znají všichni. Jde o objektivní skutečnost kterou vnímáme skrz určité pocity, přičemž většinou nejsou vůbec příjemné. Pojďme se ale nejprve podívat na možnosti zvratu patologických procesů celostním a systematickým pohledem. Reverzibilita patologických procesů bude z velké části záviset na tom, jaké probíhají na pozadí chronické procesy, a jaké adaptační rezervy vyživují daný ostrý proces. Zánětlivé změny řadí akademik D. S. Sarkisov mezi vratné akutní procesy. „Průběh regeneračního procesu se v každém případě stanovuje nejen podle typu dystrofie a strukturně-funkčních vlastností orgánu, ve kterém se vyvinula, ale i podle mnoha jiných faktorů – věk, charakterní reaktivita daného organismu, jídelníček, specifika patogenního působení, ...“

Je zde zde také na místě ještě zdůraznit, že lokální proces je opravdu velmi závislý na celkovém stavu organismu. Skutečné uzdravení tedy musí přijít postupně (může být o něco rychlejší nebo o něco pomalejší, není dán ten „správný časový limit“) a při přílišné snaze o zrychlení protizánětlivého působení na ozdravný proces se můžeme dočkat naopak negativních dopadů.

Pojďme se zamyslet nad tím, jak by mělo vypadat z hlediska obecných adaptačních reakcí „správné působení“ tak, abychom dosáhli kýženého rychlého a zároveň pozitivního efektu při léčbě aktuních zánětlivých procesů. Měla by to být obecná adaptační reakce, která má silný protizánětlivý účinek, tzn. potlačí zánětlivou reakci. Je známo, že zánětlivé reakce vznikly v průběhu evoluce jako obrana funkčnosti soustav organismu. Dle akademika D. S. Sarkisova je nutno vždy brát v potaz to, že samotná regenerace původní struktury orgánu (včetně úplného vymizení zánětlivých procesů) probíhá většinou až ve chvíli, kdy již pacient nepociťuje žádné obtíže. Opomenutí tohoto poznatku může zbytečně protahovat fázi uzdravení a způsobovat přeměnu procesů do chronické formy.

Stejně tak nelze vyloučit ani to, že častá a nekorektní léčba zánětu, která po sobě pokaždé zanechá stopy po neúplné morfologické regeneraci, se může také časem stát důvodem pro vývoj chronického procesu. Z toho všeho vyplývá velmi důležitý závěr a to ten, že při výběru léčivého přípravku nebo metody je potřeba vzít v úvahu nejen účinek přímo na patogen, ale také účinek působící na zánětlivý proces vcelku a zvláště pak na jeho nejdelší fázi – fázi očištění tkání od zbytků zánětu. To velmi efektivně pomáhá snížit množství případů, kdy došlo k neúplné likvidaci patologického procesu.

Protizánětlivé působení vyvolává v závisloti na své síle imunodepresi (snížení imunity). A právě díky morfologické diagnostice dle BRT je možné si prohlédnout celý organismus a ne jen jednu soustavu či orgán, což umožňuje vyvarovat se toho, že budeme potíže „přesouvat“ z jednoho místa na druhé, ale naopak docílíme celkového uzdravení díky komplexnímu přístupu.

III. kapitola

Protizánětlivé působení a imunodeprese jsou jako dvě misky na váhách: pokud položíme závaží na jednu stranu, začne druhá strana stoupat vzhůru. A pointa léčby není ani tolik v tom, čím je prováděna – pomocí antibiotik, laserové terapii nebo rezonančních homeopatických komplexů, ale především v tom, že je potřeba docílit silného protizánětlivého účinku. Pointa je zde právě v té neharmonické asynchronní terapii.

Samozřejmě léčba pacienta s chronickým onemocněním netrvá pár dnů ani pár měsíců, může trvat půl roku, rok, případně i déle.

Vezmeme-li v potaz tvrzení akademika D. S. Sarkisova, že úspěšnost léčby patologického procesu je úzce spojena s osobitými vlastnostmi reakčnosti organismu, zjistíme jak moc je ve skutečnosti důležitá metoda BRT díky svým možnostem vyhodnotit situaci, dynamiku a perspektivu léčby dostatečně komplexně a s velmi individuálním přístupem.

Velice důležitá je při tom především přesná představa o možnostech reverzibility strukturálních změn orgánů, které provází každé chronické onemocnění. Zde je také potřeba zmínit i to, že často neumíme správně naložit s informací o kompenzačních možnostech organismu. Velice často dochází k tomu, že jejich roli buď nedoceňujeme, zvláště při diagnostice chronických patologických stavů a nebo je naopak silně přeceňujeme aniž bychom si uvědomovali, že kompenzační schopnosti organismu mají také své limity.

K reverzibilním chronickým změnám patří například hypertrofie (patologické zvětšení objemu tkání). Hypertrofie myokardu (srdečního svalu) je ve své podstatě zvratným procesem. Postupně probíhá likvidace těch strukturních změn, které se vyvinuli jako adaptační v průběhu patologického procesu nebo dlouhodobé hyperfunkce a jejichž role přestala být tak důležitá po odstranění příčiny která je vyvolala.

Vývoj samotné hypertrofie samozřejmě probíhá rychleji než jejich následné likvidace a obnova původní struktury. Hypertrofie myokardu značných rozměrů se může vyvinout cca během 1-2 měsíců zatímco obrácený proces snažící se uvést rozměry a hmotu srdce do normálu trvá často 2-3x déle.

Velmi podobná situace je i s atrofickými změnami (patologické snížení objemu tkání orgánu). Pokud se dačí odstranit příčiny vyvolávající atrofii napadeného orgánu, jeho struktura a funkce se obnovují díky hyperplazii (zesílený růst) vnitrobuněčných struktur a zvětšení buněk na jejich běžný rozměr.

Experimentální pokusy ukázaly možnost „zpětného vývoje“ sklerotických změn tkání nicméně tyto experimenty zatím nepředčily tradiční představy o nezvratnosti fibrózních změn orgánů a tkání. Experimentálně bylo také ukázáno, že dokonce výrazná cirhóza jater se může částečně a v některých případech i úplně projít „zpětným vývojem“, ale tento proces trvá velmi dlouhou dobu.

Za prvé je nutno zjistit a zlikvidovat nebo alespoň zminimalizovat příčiny včetně těch hlubších, které zapřičinili vznik patologického procesu.

Za druhé by prováděná terapie měla být skutečně podporující a spíše dezinfikující než ochromující. Morfologická diagnostika BRT umožňuje odlišit kompenzaci patologického procesu od uzdravení, protože rozdíly mezi oběma fázemi jsou markantní. Ve fázi kompenzace, byť vysoce efektivní, patologický proces stále probíhá a morfologické změny orgánů také stále probíhají ač je to díky kompenzaci silně zpomaleno. Zdánlivý pozitivní stav je tedy způsoben pouze značnou převahou obnovovacích procesů nad destruktivními. Takový stav samozřejmě nemůžeme považovat za reverzibilitu patologického procesu.

Jak ale Sarkisov správně podotýká – „Léčba téměř všech chronických onemocnění (hypertonie, ateroskleróza, cirhóza jater, ...) i dnes směřuje spíše ke zpomalení patologického procesu pomocí výrazných kompenzačních reakcí organismu místo toho, aby se snažila odstranit příčiny vzniku onemocnění.“

Zde je dobré zmínit, že ať už jde o kompenzaci nebo o uzdravení, velice často spouští organismus ty samé reakce jako například regeneraci a zánět. Nicméně to je pouze vnější, formální podoba, protože stejná reakce má v obou případech odlišný cíl a paradoxně velice často vede přesně k opačnému výsledku než v tom druhém případě. Podstatným rozdílem mezi procesem uzdravení a kompenzací je také to, že v průběhu uzdravení velice často dochází k likvidaci i těch změn, které v průběhu onemocnění vznikly jako kompenzační.

Na první pohled to vypadá, jakoby došlo k rychlému klinickému zlepšení, ale ve skutečnosti může jít o cílený impuls směrem k atypickému chování, což může v některých případech vést až k onkologii.

IV. kapitola

Pojďme se pokusit pochopit, jakým způsobem bude lékař uvažovat. Podívejme se konkrétně na to, jak velký je v daném případě „umělecký“ potenciál. K názorné ukázce využijeme dvou extrémů: umění abstraktní – obraz, který namaluje umělec, a umění praktické – lékařství. V obou případech je potřeba začít „náčrtkem“, hrubou představou. Rozdíl je ale v tom, že umělec bude náčrtek tvořit na základě své vlastní fantazie, zatímco lékař jej bude vytvářet z předem daných šablon, které bude pouze upravovat v průběhu diagnostiky.

Šablonou jakékoliv analýzy je obvykle bezproblémová anatomie a fyziologie člověka, které odpovídají normě. Následně je s tímto šablonem porovnáván pacientův stav, kdy se lékař snaží zjistit jakoukoliv odchylku od této šablony a pomocí těchto odchylek dohledává další a další šablony, které by odpovídaly výslednému stavu. Problém je, že stanovení správné diagnózy je možné pouze pokud nalezneme šablonu, která bude plně odpovídat zdravotnímu stavu pacienta.

Průměrné znalosti v epidemiologii, parazitologii, mikrobiologii a virologii umožňují lékařům nejprve vyslovit nějaký předpoklad, který následně mohou v některých případech potvrdit laboratorní analýzou, a stanovit tak příčinu onemocnění. Bohužel analytické možnosti laboratorních testů jsou limitovány a proto musí lékař vyzkoušet všechny možné varianty, které zná z praxe. Pokud to hned uhodne, je to supr, ale co když ne?

Cenou za takový přístup může být lidský život. A to vše stále za předpokladu, že prvotní výběr šablony byl zvolen správně.

Z matematiky známe pojem „odchylka“. Způsob jak se dostat k výsledku je možná stále jeden a ten samý, ale pokud k výpočtu použijeme 5 proměnných, dostaneme pravděpodobně úplně jiný výsledek než když použijeme 50 proměnných, přičemž v tom druhém případě získáme objektivnější pohled na věc.

V dnešní době je kladen důraz nejen na buněčný aspekt problematiky růstu nádoru, ale také i na studium karcinogeneze (výskyt a vývoj onkologického procesu) z hlediska obecných regulačních mechanismů a principů udržení homeostáze v systému celostního organismu.

Čím dál tím víc je navíc zřejmé, že nádorové charakteristiky mohou začít vznikat dlouho před tím než se objeví samotný nádor, mohou dokonce několik krát vznikat a zanikat aniž by se klinicky či anatomicky realizovali do nádoru.

Akademik A. A. Bogomolec už v roce 1927 napsal, že „Je nutno pamatovat na to, že mnoho nádorů vzniká a zaniká v důsledku energické reakce aktivních elementů spojité tkáně, aniž by dosáhli klinického vývoje.“

Tento koncept stálého vzniku nádorových buněk a jejich ničení správně fungující imunitní soustavou byla potvrzena i mnohými moderními autory. Známé způsoby rozšíření nádorových buněk bez tvorby metastáz, a také pozorování dlouhodobé existence nádorových buněk v „zmrazeném“ stavu, poukazují na to, že v organismu existuje „bezpečnostní složka“, která z velké části ovlivňuje a pravděpodobně i v konečném důsledku určuje, zda se vzniklé nádorové charakteristiky vyvinou do jiné klinicko-anatomické formy nádoru nebo zda zaniknou ještě dříve než je stihne kdokoliv zaregistrovat.

Z tohoto pohledu není vznik prvotních nádorových lézí počátkem patologického procesu, naopak, v danou chvíli už jde o stav dekompenzace regulačních soustav organismu, tzn. o stav, kdy organismus již ztrácí schopnost kontrolovat a neutralizovat působení onkogenních faktorů, jejichž efekt se tím pádem projeví v podobě nádorové tkáně.

Tím pádem můžeme v dané situaci mluvit o inkubační době nejen v souvislosti s infekčními onemocněními, ale i s tzv. somatickými, a především zhoubnými novotvary.

Z toho vyplývá, že jádro problému nejspíš neleží ani tolik v nádorové buňce jako spíše mimo ní, v podmínkách, které vedly k tomu, že z takové buňky začal růst nádor.

V. kapitola

Zaměření se na tyto podmínky by mohlo v praxi dát otázce prevence zhoubných nádorů lepší vědecký základ a sice zaměřit se nejen na detekci ranných stádií vývoje rakoviny, ale i na podporu organismu při prevenci a eliminaci stavů, které při odpovídajících podmínkách mohou posloužit základem pro vznik zhoubného nádoru. A toho lze dosáhnout pouze když vezmeme v potaz obecné patologické vzory funčknosti regulačních soustav s přihlédnutím k tomu, že celý organismus funguje jako celek.

Při chronické patologii dochází k narušení regulačních možností organismu. Pokud by regulace nebyla narušena, nemohlo by chronické onemocnění existovat. To znamená, že při chronické patologii jsou váhy „protistran“ nevyvážené. Z hlediska regulačních soustav je cíl terapie jasný – obnovit regulační mechanismus, z hlediska strukturní úrovně je cílem terapie obnovit, opravit a regenerovat narušené buňky a tkáně. Při tom je dobré mít na paměti, že regulace se provádí i pomocí struktur, které samy vyžadují obnovu.

Je dobré využít mechanismů sebeobnovování organismu, ale toto využití by mělo probíhat jemně a velmi opatrně. Vstoupit do těchto mechanismů ve skutečnosti znamená nalézt rezonanci s regulačními soustavami organismu. Tento proces je vždy individuální, ale zároveň je založen v podstatě na jediném principu. Takto zvolené metody pak mají obsáhlý prostor pro léčebné účinky: Takový postup může vyvolat negativní dojmy u doktorů, kteří jsou zvyklí dostávat rychlé a výrazné pozitivní efekty léčby aniž by se zamysleli nad tím, za jakou cenu se tak děje. Nicméně takové rychlé zlepšení či provedení velmi intenzivní terapie se velmi liší od léčby pacientů s chronickým onemocněním. Léčba pacientů s chronickým onemocněním by měla být jemná, opatrná, bez prudkých změn a s minimem nežádoucích vedlejších účinků. Proto každé působení musí co nejpřesněji odpovídat možnostem konkrétního organismu a především úrovni jeho reálných a konstitučních adaptačních rezerv.

Všechna tato kritéria jsou samozřejmě vzájemně propojena, ale pro každého jednotlivého pacienta existuje jeho vlastní forma propojení, kterou je nutno prostudovat. Zvláště je dobré si povšimnout vyčerpání adaptačních rezerv, což poukazuje na vyčerpání regulačních možností.

Nárazové antialergenní nebo protiautoimunitní působení vyvolává imunodepresi, což vede ke vzniku degenerativně-dystrofických jevů. Postupně tak vzniká neplnohodnotná, zrychlená a orgány znetvořující poliferace stromatu a žlázovité tkáně jater, slinivky břišní, žaludku a dalších orgánů až nakonec dojde ke zformování onkologických procesů. Jaké následky budou převažovat v daném případě a jak rychle se projeví bude záviset na individuálních vlastnostech a patologických tendencích organismu.

Ještě jednou bych ale chtěl zdůraznit, že zvláště nebezpečné jsou náhlé „pozitivní“ výsledky, které už na první pohled bijí do očí, zatímco negativní a velmi nebezpečné následky zůstávají skryté. To vede k tomu, že když se takové následky později více projeví, už si je většinou nespojíme s tou skutečnou příčinou ani s náhlým pozitivním „zlepšením“, ke kterému došlo v minulosti.

VI. kapitola

Z výše uvedeného je jasné, že normální terapie pomocí „velkých vln“ může být započata jen za určitých podmínek, ze kterých vyplývá, že organismus již má dostatek regulačních možností. Pouze za těchto podmínek můžeme očekávat, že bude terapie bezpečná a efektivní nejen co se týče okamžitých efektů, ale i do budoucna.

Čím je tedy nutno začít léčbu?

První fází terapie je „akumulace sil“ (adaptačních rezerv) a obnovení regulačních možností organismu k provedení další fáze – „terapie velkými vlnami“. V souvislosti s tím je potřeba si říci, co všechno je potřeba k tomu zjistit.

Podstatným prvkem každé léčby je snaha v každém konkrétním případě, v konkrétní chvíli u konkrétního pacienta nalézt pomocí moderních technologií míru možného.

Terapie, která se drží těchto zásad a je doplněna patřičnými naturopatickými metodami, které podporují nejslabší orgány a soutavy, umí zabránit kolapsu organismu při zátěži v průběhu „velké vlny“.

„Velkou vlnu“ je možno vyvolat různými metodami – fytoterapií, homeopatií, biorezonanční terapií, dietou Bircher-Bennera, apod. Pojďme se podívat na dvě z nich – klasickou homeopatii a biorezonanční terapii – jaké jsou jejich výhody ve srovnání s jinými zmíněnými metodami?

Primární výhodou těchto metod je, že jsou obě schopny synchronizovat jednotlivé soustavy organismu na velmi hluboké úrovni, jsou schopny vytvořit velmi jemný individuání obraz nebo portrét všech soustav v organismu včetně psychologických vlastností dané osobnosti – jde o tzv. „fotonový portrét“.

Vegetativní testování (BRT) je metoda umožňující dosáhnout pozitivních výsledků i v případech, na které ortodoxní-cytologické metody diagnostiky již nestačí a umožňuje působit na lidský organismus bez vedlejších účinků.

V průběhu léčby je pro dosažení úspěchu často nutné „střídat“ pohledy na organismus. Chvíli je potřeba mikroskopem sledovat elementární součásti organismu a pak je najednou potřeba shlédnout organismus komplexně, v celku. V současné době se elementární součásti pozorují běžně právě pomocí histochemické, autoradiografické a jiných metod strukturního vyšetření, ale na organismus jako na celek se nedívá nikdy i přesto, že se předpokládá, že by to lékaři měli dělat. Velmi vyjímečně se dokonce stává, že se jeden a tentýž lékař dovede na pacienta podívat oběma způsoby a vytvořit si tak opravdu komplexní obrázek o pacientovi.

Biorezonanční testování nabízí téměř jedinečnou možnost vyobrazit jak celkový morfologický obraz, tak i každé jednotlivé morfologické snímky a zobrazit to následně jednomu jedinému člověku – lékaři s biorezonančním testem.

Toto hromadění veškeré důležité informace v rukách jediného člověka je v naší době „specializací“ velmi cenné. Bohužel ale moderní medicína čím dál tím více upouští od tradičního vnímání organismu.