Biorezonance pohledem biofyzika

Fyzika jako věda o obecných formách pohybu hmoty nám může poskytnout odpověď na mnohé problematické otázky medicíny.

Podívejme se například na to, co probíhá, když biopole člověka interaguje s vnějšími elektrickými kmity a elektromagnetickým polem. Jedním z efektů, vznikajících při elektromagnetickém působení na člověka, dostal název „biologická rezonance“ neboli biorezonance. Nicméně samotný pojem „biorezonance“ by bylo dobré vysvětlit a to pokud možno i trochu odlišněji od vysvětlení fyzického chápání pojmu „rezonance“.

Mnozí autoři používají tento pojem aniž by k tomu měli důvod, což samozřejmě vyvolává znčnou kritiku.

V základech tohoto jevu leží faktory léčivého působení slabých elektromagnetických polí na člověka. Tato elektromagnetická pole mívají buď zafixovanou frekvenci nebo naopak se frekvence vybírají – probíhá empirická volba klinicky testovaných frekvencí. Tyto kmity pak putují do organismu člověka pomocí elektrodů či jiných aplikátorů, které jsou v přímém kontaktu s kůží, přičemž dochází k působení na konkrétní orgán nebo soustavu orgánů.

Podstata fenoménu je v tom, že určitá frekvence při působení na lidský organismus, vyvolává nějaký biologický efekt.

Jinými slovy, takové frekvence vyvolávají při svém působení na organismus, zpětnou reakci buď ze strany celého organismu nebo jeho samostatné funkční soustavy.

Podívejme se na spektrum elektromagnetického záření jakona nosič biologicky důležité informace. Informace zde hraje roli něčeho, na základě čeho vytváří bioobjekt řídící signál. Rezonance (francouzsky resonance, z latinského resono – reaguju, odpovídám) v klasickém fyzickém chápání je jev prudkého zvětšení amplitudy vynucených kmitů v kmitající soustavě při souladu vlastní frekvence s frekvencí periodického působení. Efekt rezonance také závisí na intenzitě vnějšího působení. V případě biorezonance je „intenzita elektrických kmitů pronikajících do lidského organismu natolik nízká, že nemohou přivést ke vzniku excitace v odpovídajících strukturách organismu“. Tím pádem intenzita vnějšího působení zde nehraje roli.

Jev biorezonance je založen na faktu, že interakce záření a bioobjektu má frekvenčně-závislý charakter. To znamená, že velikost reakce biologické soustavy se určuje frekvencí působícího záření. Například W. R. Adey v roce 1980 objevil existenci frekvenčních „oken“ v biologickém působení elektromagnetických polí v rozsahu od 0,5 do 35 Hz s maximem při 16 Hz. Zde bylo v podobě odpovědní reakce zvýšení vylučování iontů vápníka z mozku kuřete. Odpovídající křivka závislosti intenzity reakce na frekvenci působení byla shodná s rezonanční křivkou kmitočtového obrysu.

Současná medicína využívá biorezonanci hned v několika směrech:

V lidském organismu probíhají bioelektrické procesy vytvářející na povrchu těla v určité vzdálenosti od něj nízkofrekvenční elektrické potenciály, které odráží kvalitu funkčnosti orgánů a jejich soustav. A právě s měřením těchto potenciálů je spojena procedura diagnostiky.

Kromě toho se má za to, že organismus člověka je i zdrojem elektromagnetických kmitů, které existují jak v samotném těle, tak i na jeho povrchu a rozprostírají se i v blízkém okolí. Jejich souhrn vytváří jakýsi „elektroportrét“ dotyčného člověka.

Tyto frekvence poté dělíme na dva typy – fyziologické a patologické.

Bylo zjištěno, že jakákoliv část lidského těla je zdrojem elektrických kmitů, které v sobě obsahují informaci o aktuálním stavu celého organismu.

Je zajímavé se i na samotné fyziologické a patologické frekvence podívat z pohledu fyziky. Ukázalo se, že pro patologii je charakteristická perioda, zatímco kmity zdravého člověka se projevují velice chaoticky. Z toho plyne, že inverze harmonického obrazu patologických kmitů působí výrazným léčivým efektem na organismus člověka, což se provádí s pomocí speciálních, k tomuto účelu určených, zařízení – biorezonančních přístrojů.